13. kapitola

20. března 2011 v 18:00 | K. |  Zapomenuté vzpomínky
Tak je tu další,.. vím, nic moc, ale lépe psát neumím....





"To nemůže být pravda,"zakrývala jsem si rukama obličej, abych potlačila vzlyky, kterými
jsem se otřásala. "Ne, to ne,"šeptala jsem si. Oči mě pálily, zuřivě jsem mrkala, aby se na
povrch nevydraly slzy, které vznikaly v srdci, jež žalostně úpělo.
"Jsi si tím jistá, Adéle?"zeptala jsem se jí nesmyslně již po několikáté. Jako by se dalo v této
věci zmýlit. Ale ona jen mlčky přikývla. V jejím mlčení se skrývalo porozumění a účast.
Přehrávala jsem si v mysli celý rozhovor a zkoumala každé slovo. Jako bych hledala skulinku,
kterou bych mohla z této noční můry uniknout.

,,Slečno, nesmíte být smutná. Tedy alespoň ne z důvodu, z jakého jste smutná. Protože okolnosti jsou naprosto jiné."řekla mi. Chvíli jsem nad tím přemýšlela.
,,Myslím, že ti nerozumím, Adéle,"přiznala jsem.
"To jsem ani neočekávala, však také, jak byste mohla?"
Pousmála jsem se. Zdálo se, že ji ten úsměv povzbudil.
Začala a při tom si nervózně pohrávala s náramky:,,Nejprve, slečno, bych byla ráda, abyste věděla, že si moc dobře pamatuji na ty doby, které jsme společně strávily v Thornfieldu. Byla jsem malá, spoustě věcem jsem nerozuměla, spoustu věcí jsem neviděla. Teď jsem starší. A… tedy myslím, že máte právo tu pravdu vědět. Ať je jakkoli bolestné." Znervózněla jsem. Adéle jen poté zašeptala:,,Vím, co jste cítila a stále cítíte k panu Rochesterovi, a co on cítil k vám." Tváře jí zčervenaly. Bezpochyby jí bylo nepříjemné vést se mnou tento typ rozhovoru. Nepodívala se mi do očí, jak na mne její řeč způsobila, pokračovala dál:,,Pamatuji si ráno po té nezdařené svatbě. Ležela jsem v posteli. Věděla jsem, že za chvíli musí přijít Sofie, aby mi pomohla se ustrojit a umýt. Slunce stálo již vysoko, ale ona stále nepřicházela. Po domě vládl povyk a slyšela jsem, jak se pan Rochester s někým hádá. Vstala jsem z postele a ustrojila se sama. Když jsem si urovnávala mašle na šatech, otevřely se dveře a do pokoje vešla paní Fairfaxová. Byla bledá jako sníh. Podala mi ruku:,,Pojď mé dítě." Odvedla mne do kuchyně a připravila mi snídani. Byla jsem zmatená. Vždy jsem přeci snídávala s vámi. ,,Kde je mademoiselle Eyrová?"zeptala jsem se neuváženě. Paní Fairfaxová zbledla a posadila se ke mně. ,,Slečna Eyrová,…ona..ona bohužel musela odjet," řekla nejistě. Vyhrkly mi slzy. Cítila jsem se dotčeně, protože jste se se mnou ani nerozloučila a neřekla mi, že budete odjíždět." Adéle se pousmála, nejspíše nad vlastní pošetilostí. V očích mi stály slzy ve vzpomínce na ty staré časy. Již to bylo tak dlouho a ta rána bolela jako čerstvá. Dívala jsem se z okna a poslouchala dál o osudech mých milovaných bližních:
,,Až po dlouhé době mi bylo řečeno, co se doopravdy stalo. To ráno vládl všude obrovský zmatek. Pan Rochester nebyl vůbec doma. Odjel na koni a vrátil se až po týdnu. Když jsem ho viděla, zděsila jsem se. Měl popelavé tváře, rozcuchané vlasy a tmavé kruhy pod očima. Když přijel , zavřel se do knihovny. Večer si mě nechal zavolat. Byla jsem šťastná, že je opět doma, přestože mne lehce vyděsil stav, ve kterém byl. Přiběhla jsem k němu a on si mě posadil na koleno. ,,Adélko, jak myslíš, že by se ti líbilo ve škole?"zeptal se mě.
,,Ve škole?"odvětila jsem zmateně. ,,Já ale nechci do školy. Já zůstanu tady, pořád, s mademoiselle." Nastalo ticho. ,,Kdy se mademoiselle Eyrová vrátí?"položila jsem naprosto nevhodnou otázku. Všimla jsem si, jak se panu Rochesterovi oči zaleskly a dech se mu zastavil.
,,Ona..ona se nevrátí,"zašeptal zlomeným hlasem.
,,Proč? Ona se musí vrátit. Vždyť ví, že ji tu máme rádi. Ona nás má také ráda!"rozhořčila jsem se. Panu Rochesterovi přelétl přes obličej stín. ,,O tom nebudeme diskutovat!"vykřikl najednou. ,,Jdi ihned do svého pokoje!" Opouštěla jsem knihovnu s nářkem a tak trochu rozhořčená protože jsem si nebyla vědoma, co jsem udělala špatně.
Bez jediného vysvětlení jsem byla příští týden poslána do školy. Každičkou noc jsem proplakala a přála si vrátit se domů. Tolik se mi stýskalo po panu Rochesterovi, paní Fairfaxové, Sofii a po vás. Hrozila jsem se představy, že se jednoho dne vrátíte na Thornfield, já tam nebudu a vy se rozhodnete pro jiné místo, že už se nikdy nepotkáme.
V té škole se mi vůbec nelíbilo. Děvčata byla starší a chovala se ke mně povýšeně. Učitelky byly moc přísné a téměř nic nám nedovolovaly. Měly jsme přesné rozpisy na procházky, šití, čtení knih a další činnosti, kterými si člověk vyplňuje volný čas. Cítila jsem se tam příšerně omezená a podřízená. Ale jedinkrát jsem si nestěžovala. Nevím, ale něco mi říkalo, že stížnosti nejsou na místě.
Jednoho dne přišel dopis."Adéle si povzdechla. Z jejího výrazu jsem pochopila, že teď přijde to hlavní. Ta část, která mi má celou věc objasnit.
,,Psal ho nějaký pan Richmond, lékař, z Londýna. Paní Wildsworthová, ředitelka, si mne zavolala k sobě do pokoje. Ve tváři měl soucitný výraz. ,,Posaď se, Adéle,"ukázala mi na stoličku u krbu a sama se posadila do měkkého křesla natočeného mým směrem.
……
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama