11.kapitola

3. ledna 2011 v 21:11 | Cathy |  Zapomenuté vzpomínky
Dneska jsem sedla k počítači a cítila jsem, že se mi podaří dát slova do vět. Otevřel jsem tuto rozpracovanou povídku a začala psát. Nevím...., nejsem stoprocentně spokojená, ale netuším, kdy mě zase psací nálada popadne, protože poslední dobou se mi dosti vyhýbá. :D Tak je tu další kapitola. Prosím, kritika je vítána. ↓↓


Znáte ten pocit, když cítíte naprosté psychické vyčerpání? Kdy máte pocit, že jste došli na konec, že nemá smysl žít? Že nemáte pro co žít? Den za dnem plyne, bez jakékoliv změny. Ale není to jednotvárnost, která vás vyčerpává. Je to stín, který se za vámi plíží. Každý krok, který uděláte, udělá on také. Ten stín představuje nějaký náš problém, nevyřešitelný problém. Představa, že ho budete za sebou muset tahat celý zbytek života, vás skličuje ještě víc. Mohl by zmizet, pokud by se v blízkosti objevilo slunce. Jeho záře, zářící přímo nad vámi, by poslední zbytky stínu vymazala. Ale šance toho, že takové slunce objevíte je stejně vysoká jako kdybyste doufali, že se naučíte přes noc létat.
Ploužila jsem se po chodbách školy. Šlo se mi těžko. Mé srdce vážilo nejméně tunu a stále jsem cítila, jak se mi vlastní stín vysmívá. Tíživé ticho zbarvovalo mou náladu do ještě tmavšího odstínu černé. Posadila jsem se do okenního výklenku. Dívala jsem se z okna. Byl výjimečně hezký den. Pozorovala jsem, jak Anne vede třídu dívek z procházky. Řadu uzavírala Adélka obklopená několika dívkami. Se skromným úsměvem něco povídala a lehce se usmívala. Nemohla jsem uvěřit, že je to už sedm let, co jsem tuto holčičku učila. Jak se za těch sedm let změnila. Ale když ke mně pozdvihla oči, měla jsem pocit, že čas nic neznamená.
Zatímco jsem se zaobírala vzpomínkami, uslyšela jsem veselé hlasy v chodbě. Aby se dostaly do svých pokojů, musely projít okolo mne.Zůstala jsem sedět na místě, dále vyhlížela z okna a snažila si udržet klidný, vyrovnaný výraz. Pár dívek mne pozdravilo. Pokývla jsem jim na pozdrav hlavou a dále se tvářila, že se mé myšlenky plně zaobírají větví s pár listy pohupující se do rytmu větru, která občas narazila do skleněných tabulek okna.
,,Jdi, Hannah, napřed. Za chvíli přijdu,"zaslechla jsem a pozvedla zrak. Adéle se na mě nervózně podívala a pokusila se o úsměv. Uvolnila jsem jí místo, které beze slova přijala. Chvíli bylo ticho. Možná se naše myšlenky ubíraly podobným směrem, směrem, kde zely naše společné prožitky, společná milovaná osoba. A ona to věděla. Prolomila ticho první.
,,Slečno Eyrová." Nemohla jsem si nepovšimnout její perfektní anglické výslovnosti. Celkově nyní připomínala anglickou mladou dámu než francouzskou slečinku.
Podívala jsem se na ni. Její modré oči se leskly slzami. Udělala tak rychlý pohyb, že jsem sotva zachytila. V jednu chvíli tam seděla, spořádaně s rukama v klíně, a za chvíli mne objímala.
,,Moc jste mi chyběla,"zašeptala a zase se posadila na své místo.
,,Ty mě taky,"povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, co více bych měla pro tuto chvíli říct. To ale nevadilo, protože Adéle spustila sama. Nejspíš za mnou přišla za nějakým účelem.
,,Slečno, jsem tak šťastná, že Vás zase vidím. Je to tak dlouho, co jsme se viděly. Zdá se to až neskutečné, že?" Na chvíli se odmlčela. Nejspíše si potřebovala srovnat myšlenky. Poté pokračovala: ,,Možná jste byla překvapená, když jste nás tu viděla, že?" Při slově nás, jsem sebou škubla. To ,,nás" mi připomnělo jeho prázdný výraz. Výraz, který mu nepatřil.
,,Samozřejmě,"odvětila jsem na její otázku. Připadala jsem si zvláštně. Cítila jsem na sobě, jak mluvím odměřeně. To se mi nepodobalo. Ale něco uvnitř mne nutilo být taková. Nevím, co to bylo, ale cítila jsem se chladná jako led. Snažila jsem se to překonat. Ta dříve-malá holčička, která seděla vedle mě o mne jevila živý zájem. Byla jsem za to ráda, ale nedařilo se mi to dát najevo.
,,Ach, Adéle,"chytila jsem ji za ruku a cítila jsem, jak se mi do očí hrne voda.
,,Slečno,"zašeptala, ,,nesmíte být smutná. Tedy alespoň ne z důvodu, z jakého jste smutná. Protože okolnosti jsou naprosto jiné."
Nechápavě jsem na ni přes clonu slz pohlédla a věděla jsem, že Adéle chápe mnohem hlouběji než jsem tušila, že ví víc, než jsem si mohla představit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 smaiilicek smaiilicek | 4. ledna 2011 v 7:37 | Reagovat

Moc hezký a už se těším až tě zase popadne psací nálada a budeš pokračovat. Začíná se to slibně rozvíjet... už aby byla další kapitolka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama