10. kapitola

2. prosince 2010 v 19:26 | Cathy |  Zapomenuté vzpomínky
Konečně, omlouvám se, ale potřebovala bych, aby měl den 40 hodin, abych všechno stíhala. Snad to teď bude lepší... :D Každopádně je tu další kapitola. Pls komenty..


Před vchodem se utvořilo malé shromáždění, tvořené čtyřmi lidmi. Jeden měl poté nasednou do kočáru a odjet na dlouhou dobu pryč. Já, Anne a Adélka jsme tu stály, abychom se rozloučily s panem Rochesterem. Prohodil s námi pár zdvořilostí typu:,,Ať se do budoucna daří škole." Od toho jsme se nějakým způsobem dostaly na typy zim v tomto kraji. Všeobecně řečeno jsme strávili asi půl hodiny času mluvením o tématech, která ani jeden z přítomný nepovažoval za zábavná. Divila jsem se sama sobě, jak dokáži hovořit klidným odměřeným hlasem, přestože bych mu nejraději položila nekonečné množství otázek, jež by Anne nazvala jako "nevhodné". Místo toho jsem si hrála na to, že ho neznám, jemu nejspíše tato hra nedělala problém. Tedy jsem alespoň nezaznamenala, že by mu byla nepříjemná či protivná.
Po určité době uznal na nejlepší, že by měl již vyrazit na cestu pokud chce stihnout dojet do M…, kde chtěl přenocovat v jednom z tamějších hostinců, do večera. Vypadalo to, že se kočímu ulevilo, protože ho již nejspíše přestávalo bavit sedět v jedné pozici na kozlíku a tvářit se, že náš rozhovor vůbec neposlouchá. V tu chvíli se mi srdce rozbušilo tak silně, že jsem se divila, že na mne nevrhají překvapené pohledy. Měl odjet. Měl mě opustit. Žádný pocit lítosti, žádná slza. Vybavila jsem si sen, který se mi zdál před mnoha lety. Opouštěl mne a neustále se vzdaloval. A já ho nikdy nemohla dostihnout.
Podal mi ruku a s úsměvem mi poděkoval, že jsem se jejich záležitosti ujala tak brzy. Odpověděla jsem něco banálního jako ,,žádný problém." Adélka ho objala a slyšela jsem, jak mu francouzsky šeptá, aby jí napsal. A když ho pustila, otřela si zaslzené oči do okraje jemného plédu. Anne také podal ruku. Možná vřeleji než mně. Ale to si možná jen něco namlouvám, pomyslela jsem si a snažila s myšlenky podobného typy zapudit z hlavy. Okamžitě se mi však na mysl vrátily a uhnízdily se v ní tak pevně, že mě jich ani spánek nemohl zbavit. Když pouštěl její půvabnou ručku, věnoval jí úsměv. Můj úsměv. Patřil mně. To mě jím obdařoval. Mne vždy pohladil po srdci. Správně používám minulého času… Teď mi působil nekonečnou bolest. Odpověděla mu podobným úsměvem . Tím, který ji dělá ještě hezčí. Možná o tom ani nevěděla. Ale v mém nitru se zrodila nesmyslná nenávist k Anne, k jejímu úsměvu, ďolíčku v růžových tvářích a vysoké postavě. Ano, byla to žárlivost. Netušila jsem, že bych jí kdy byla schopná. Ale časy se mění. Styděla jsem se za ni, avšak nemohla jsem tomuto pocitu nepodlehnout. Byla jsem tak slabá.
Pozorovali jsme kodrcající se kočár na cestě. Adélka se tiše kousala do rtu zatímco a Annin úsměv zmizel ve chvíli, kdy za ním zaklaply dveře kočáru. Stály jsme tam a mlčely. Odebrala jsem se bez jediného slova do domu, s vědomím, že můj vztah k Anne již nebude nikdy takový, jaký býval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama