9.kapitola

12. listopadu 2010 v 17:22 | Cathy |  Zapomenuté vzpomínky
Další ...↓


Do té doby jsem si připadala jako pozorovatel. Ostatním zúčastnění to vnímali jako běžnou složku života, který plyne dál. Pro mne však čas zamrzl, a poté se rozeběhl obrovským tempem, že jsem mu sotva stačila. Utíkal mi, ale já jsem nechtěla zůstat pozadu, a brzy jsem ho dohnala. Byla jsem však velmi vyčerpaná. Stálo mě to příliš sil.
Tleskla jsem do dlaní, abych upoutala pozornost dívek. Vzhlédly ke mně. "Dnes již bylo francouzštiny dost,"pronesla jsem klidným hlasem a pokynula jim, že mohou odejít. Ještě než vyšli ze třídy jsem je však napomenula, aby zbylé věty dodělaly na příští hodinu. Adélka se loudala ze třídy poslední. Byl to její první den zde a nikoho neznala. V tom k ní přiskočila jedna z dívek, Hannah, a s úsměvem se jí představila. Možná to bylo tím, že když sem přišla, byla také oblečená v hedvábí, a proto věděla, kolik toho může způsobit strach ze společenských rozdílů. Dívky se děvčatům z bohatších rodin stranily, dokud nepřišly na to, že každá jsou stejná. Žádná není přeceňována jen kvůli svému bohatství. Tady si byly všechny rovny.
Když opouštěla učebnu otočila se na mě. Věnovala mi lehký úsměv, který jsem znala od té malé holčičky. Byl to lehký úsměv, který, ač se rty nepohnuly ani o milimetr, rozzařoval cel obličej.
Nespěchala jsem z učebny. Posbírala jsem knihy, které dívky nechaly ležet na lavicích a s přehnanou pečlivostí je srovnala do knihovničky. Přešla jsem k oknu, které se nacházelo za učitelskou katedrou. Směřovalo do východní zahrady, jíž se dalo projít až k nedalekému lesíku. Každé ráno tudy pronikaly sluneční paprsky a hřály mne na zádech, zatímco jsem vyřizovala korespondenci nebo opravovala sešity žákyň. Chtěla jsem otevřít okno, aby sem proudil svěží vzduch, avšak jen na chvíli, protože dnes byl poměrně chladný den. Otočila jsem kličkou a vyklonila se z okna. Byla jsem v prvním patře větší budovy, kde byly pokoje žákyň a učebny. V té menší byla kuchyň, jídelna a pokoje učitelů se služebnictvem. Vítr mi cuchal vlasy, ale já toho nedbala. Vítr hladící mne po tváři ke mne přinesl zvonivý smích. Vyklonila jsem se ještě víc a zahlédla Edvarda kráčícího po boku Anne po pěšině z lesíka. Vklouzla jsem rychle dovnitř, aby si nemysleli, že je pozoruji. Z nějakého důvodu ve mně ten smích zanechal osten, který se každou chvíli ozval. Co dělá Anne v tuto dobu venku? Právě teď má dohlížet na mladší dívky ve studovně. Kladla jsem si otázky a svůj hněv přičítala této skutečnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama