4.kapitola

23. října 2010 v 10:35 | Kitty |  Zapomenuté vzpomínky


Byl to běžný den. Stejný jako každý jiný. Na nebi zářilo slabé podzimní slunce, které přec moc neohřeje, zalívá svět svou uklidňující září. Měla jsem radost z toho dne a jelikož jsem právě skončila svou poslední hodinu, chtěl jsem se jít projít. Skočila jsem si do pokoje pro klobouk s plédem a chtěla jsem vykročit napříč parčíkem po cestách ukrytých pod vrstvou barevného listí. Ani sem se nedokázala pořádně ponořit do vlastních myšlenek, nenechala jsem se úplně pohltit přírodou, když jsem zaslechla, jak mě někdo volá.
,,Jane,"spěchala ke mně Anne. ,,Musíš jít ihned do přijímacího pokoje. Je tam jeden muž, teď si asi nevzpomenu na jméno, pan… Ne, opravdu nevím. To není podstatné. Důležité je, že přivezl novou žačku a věř, že jeho příspěvek není nijak malý. Tak pojď, Jane! Proč tu ještě stojíš?" Rozeběhla se zpátky a já šla klidným krokem za ní. Párkrát se na mě otočila a jako by mě chtěla pohledem popohnat, probodávala mě očima.
Anne jsem měla ráda. Pravda, občas se chovala poněkud zvláštně, jako například nyní. Ale jak jí to můžu vyčítat, když vím, že jí jde pouze o blaho školy, tedy i o mé? Nijak zvlášť jsem nespěchala. Neměla jsem ráda, když bohatství lidi stavilo do jisté výhody.

Jako když třeba na venkov přijede bohatý muž s příjmem 7 tisíc liber ročně. Každá matka již vidí svou dceru provdanou za onoho džentlmena. Nezáleží jí, zda-li je to nesnesitelný muž. Mají na mysli jen těch 7 tisíc liber. Onen muž je v těch končinám nemožně opečováván a je mu věnována taková míra pozornosti, kterou lidé nevěnují obyčejným mužům za celičký rok. Ač si to třeba nezaslouží. Proč bych se měla přetrhnout kvůli někomu, kdo má větší příjem než mi ostatní? Vždyť kdyby v přijímacím salónku seděl obyčejný sedlák s děvčátkem oblečeným ve svých nejlepších šatech, nespěchala bych také. Klidně jsem vystoupala po schodech do svého pokoje a odložila si klobouk s plédem. Opláchla jsem si obličej, přičísla vlasy a uhladila sukni. Poté jsem zase pomalu sešla dolů, konečně ke dveřím přijímacího salónku, kde již nejspíš Anne netrpělivě postávala a přemítala, kde asi vězím. Vzala jsem za kliku a vstoupila dovnitř. V okamžiku, kdy mě Anne uviděla, rozzářil se jí obličej úsměvem. V takových chvílích byla mimořádně hezká. Byla od přírody obdařena krásou, kterou má každá druhá dívka, ale když se takto usmála, mohla soupeřit s kdejakými krasavicemi.
,,Dobré odpoledne," pozdravila jsem.
,,Dobré odpoledne,"otočil se muž a opětoval mi pozdrav.
V tu chvíli se mi podlomily kolena.
,,Pane Rochestere, dovolte, abych Vám představila slečnu Eyrovou, ředitelku tohoto institutu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama