Bezejmenná

1. září 2010 v 15:57 | Kitty |  Jednorázovky
Tak jsem zkusila napsat jednorázovku. Se smutným koncem. Nvm, je to moje první jednorázovka, tak o5 prosím o komentáře. Dík↓

Na hřbitově klečela mladá žena. Den se již chýlil ke konci. Žena měla šaty mokré od padající rosy a od vlastních slz. Plakala pro zmaření již tak slabé naděje. Plakala pro ztracenou lásku, pro ztracený lidský život, pro dvě ztracená srdce. Protože kde bylo to její? U něj, tam zůstalo. Vzlykala i pro sebe, pro svůj bolestně prázdný budoucí život. V nedaleké ruině zaskučel vítr. Na pěšině se ozvaly známé kroky.

Udělala jsem správně. Ano. Tím jsem si jista. Litovala jsem, že jsem ho opustila, avšak ani jedinkrát jsem nezapochybovala nad správností svého rozhodnutí. Ačkoli jsem tomuto všemu pevně věřila, zůstala jsem v Anglii, mé rodné zemi, kterou tolik miluji. Jan Křtitel odplul sám. Přestože mne bratranec přesvědčoval, že jsem jeho ani Pána nezklamala, viděla jsem, že on je mnou dost zklamaný. Ještě teď si vzpomínám na naše rozloučení. Formálně mne objal a letmo políbil na tvář, stejně jako jeho sestry. Ještě než odjel, řekl:,,Doufám, dámy, že nezapomenete, čí jste děti a komu máte každou vteřinu své existence vzdávat úctu." A vrhl na mě významný pohled. Po slůvku ,,Sbohem" nasedl na bryčku a odjel. A tohoto muže bych měla být ženou? Chladný jako led a tvrdý jako skála, tato přirovnání se na něj hodila.
Zůstala jsem v domku Na Blatech, kde jsme asi po dva týdny setrvávaly všechny. Mary s Dianou poté odjely do města navštívit přítelkyni, s níž se seznámily při minulém pobytu, když zde působily jako vychovatelky.
Asi o tři týdny později mi přišlo psaní od Diany. Vyzařovalo z něj naprosté štěstí, jež bylo naprosto pochopitelné po přečtení zmíněného dopisu.
,,Jane,"psala, ,,jsem teď absolutně šťastná. Víš, co je opravdová hluboká láska, co je milovat a žít pro jednoho člověka. Vím, že pochopíš, co cítím." Byla zasnoubena. Po svatbě se rozhodla zůstat v onom městě. Zůstaly jsme v domku Na Blatech s Mary samy. Zdál se teď prázdnější a každá (já, Mary a Hannah) jsme pociťovali, že dvě osoby v tomto stavení chybí.
Netrvalo dlouho a vdávala se i Mary, jež se rozhodla zůstat ve svém rodném domě. Možná bych se zde začala cítit navíc, ale od tohoto pocitu mi pomohlo to, že se Mary narodila holčička, má jmenovkyně, malá Jane. Pomáhala jsem jí s ní, jak jen jsem mohla a svým způsobem jsem vedla šťastný život. Avšak pokaždé, když James drobnostmi či letmým polibkem vyjadřoval Mary lásku, mě bolestně bodlo u srdce. Ale zvykla jsem si. Ta bolest je teď mou součástí. Je to okov, kterého se nemůžu zbavit, tak jsem ho přijala a žiji, co nejšťastněji to lze. Uplynulo pět let. Pět let poklidného života.

Nevěděla, co ji k tomu vedlo. Opravdu to nemělo žádné opodstatnění. Náhle se v jejím nitru zrodila obrovská touha je opět vidět. Svou svěřenkyni a starou hospodyni, které jí za tak krátkou dobu přirostli k srdci, ale i jeho. Bylo hrozné žít se starými vzpomínkami, které navíc nebyly moc příjemné. Potřebovala nové, o nichž by mohla přemýšlet. Byl to šílený nápad. V životě neměl být uskutečněn. Nezařekla se, že se za ním nevrátí, že ho již nikdy nechce spatřit, že se od něj navždy odpoutá?

,,Mary, na pár dní odjedu,"řekla jsem jednoho dne.
,,Proč?"zeptala se překvapeně. Vůbec ji nenapadlo, kam bych mohla jet.
,,Chtěla bych navštívit staré přátele, dlouho jsem je neviděla."
,,A to pojedeš sama?"
,,Nebojím se cestovat sama, nemusíš mít vůbec starost."
,,Dobře,"řekla váhavě a stále se na mě dívala s obavami v očích.
Usmála jsem se:,,Nemusíš se obávat, budu v pořádku."

Už od útlého věku jsme vedeni k tomu, že lhát se nemá. Ale lze toto považovat za lež? Když nevíme, co nám osud chystá a přesto jsme si jisti, že jsme obeznámeni s naší budoucností?
Cesta trvala 36 hodin. Každou chvíli jsem se vyklonila z okénka a hledala známý kraj. Občas se mi stalo, že jsem zahlédla stromy, pěšinu či zídku, jež mi přišly povědomé. V tu chvíli se mi radostně rozbušilo srdce a vyklonila jsem se ještě víc, načež se mi dostalo pokárání od postaršího pána. Bohužel jsem záhy zjistila, že se jednalo o klam, a tak jsem se posadila a opět vyhlížela z okénka.
Někdy v noci se vůz zastavil. Probudilo mě to z neutěšeného spánku, jež byl narušován každou chvíli, když vůz vjel do výmolů na cestě. Venku bylo vykřiknuto známé jméno vesničky, vzdálené asi dvě míle od Thornfieldu. Radostně jsem vyskočila z vozu, nechala si odnést zavazadlo dovnitř do hostince, u kterého vůz zastavil, a zaplatila za cestu. Byla jsem tady. Od Thronfildu mě dělily pouhé dvě míle luk a lesů. Odolávala jsem silné touze rozeběhnout se napříč jimi, abych již byla tam, kde jsem si přála být ze všeho nejvíce. Rozhodla jsem se v hostinci přespat a brzy ráno se přiblížit k Thornfildu. Vždyť právě při východu a západu slunce byl Thornfield nejkrásnější. Zlatavé paprsky tančily po stromech, obklopujících ho, a po cimbuří, které bylo pro celé stavení dominantní.
Vstala jsem velmi brzy. Zavazadlo jsem si dala v hostinci do úschovy a těsně před východem slunce jsem se vydala na cestu. Každý krok byl o poznání rychlejší, až jsem téměř běžela. Musela jsem si stále zpomalovat a připomínat si myšlenku, že pan Rochester v Thornfieldu ani být nemusí. ,,Buď ráda, že můžeš alespoň vidět staré známé,"říkala jsem si. Ale byla jsem nepoučitelná. Ta naděje nešla potlačit.
Konečně. Už jsem byla blízko. Jen sto metrů a budu v aleji. Projdu okolo starého kaštanu s lavičkou poničeného bouří. Poté projdu zbytkem aleje a uvidím ten dům. Při pohledu na ten starý strom, u něhož se mi splnil sen, z něhož jsem se zakrátko probudila, mne zabolelo u srdce. Jak se asi zachová paní Fairfaxová až mě uvidí?
A co když on bude doma? Podaří se mi proklouznout do kuchyně, aniž by měl o něčem tušení? A dokáži vůbec ten starý dům opustit, když budu vědět, že je pod jednou střechou? Tyto a další otázky se mi draly do hlavy, když jsem procházela alejí. Střídaly se tak rychle, že jsem si na ně ani nestíhala odpovědět. Ale odpovědi teď nebyly důležité. Důležité nyní bylo to, co se rozprostíralo přede mnou.
Nic, již nic, to nemohlo změnit. Leda bych dokázala ovládat čas. Běda, ten nádherný starý majestátní dům, ten dům, jež jsem tak milovala díky krátké životní etapě, jež jsem zde strávila. Teprve v tomto domě jsem začala žít. V tomto domě jsem poznala, co je to milovat a být milována, poznala jsem, jaké to je být obklopena přáteli, žít šťastným plnohodnotným životem. Zde… Zde již nic nebylo.


Již neplakala. Slzy neměly smysl. Vrátí snad lidský život? Zvrátí její špatné rozhodnutí? Ale kdo ji může soudit, že rozhodovala špatně? Stále hleděla na ten kus kamene, kde bylo vytesáno jeho jméno. Byl již porostlý mechem. Stál tu již dlouho. Přes pět let. S blízkou ruinou domu vyhasl i jeho život. Kroky na pěšině se zastavily. Neotočila se. Nezajímalo ji, kdo tam stojí, kdo na ni se slzami v očích hledí. Ona měla uplakané oči jen pro ten náhrobek s jeho jménem, který vyvolával tolik vzpomínek. Osoba stojící na pěšině to již nevydržela. Přišla k ní, objala ji a zašeptala, jako když bývala menší:,,Mademoiselle Jeanne."

Slunce zapadalo. Osvětlovalo to, co bývalo tak majestátní. Místo, kde se zrodila silná láska, jíž nebylo přáno. Byla příkladem toho, jak moc může lidská touha po moci a penězích ublížit. Byla a stále je příkladem toho, že láska je skutečně silnější než cokoli hmotného, že láska se nedá nahradit.
Slunce zapadlo. Osvětlovalo to, co bývalo při západu slunce tak krásné … a krásné zůstává…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellinka Ellinka | 1. září 2010 v 18:20 | Reagovat

Moc hezký ....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama