III.6 kapitola

27. srpna 2010 v 21:04 | Kitty |  Silnější než cokoliv
Tak a teď ta dobrá zpráva...↓
Tohle je svým způsobem poslední kapitola. Následovat bude už jen Epilog a pak už konec...


                     Uplynuly tři dny. Nejhorší dny mého života, ačkoliv jsem věděla, že mne ještě spousta takových čeká. Za celou tu dobu jsem spala jen jednou a to díky lékaři, který mi předepsal nějaké léky, po kterých jsem upadal do sladkého bezesného spánku. Lékaře zavolala Sofie. Nedala jinak. Prý jsem hrozně bledá a bála se o mé zdraví, ještě kvůli mé předchozí chorobě. Lékař stanovil takovouto diagnózu: nervové vypětí, a doporučil mi cestovat. To ale já nemohu. Nemohu opustit místo, kde jsem žila, přec krátkou dobu, šťastný život. To se mi možná vymstilo. Začala jsem se cítit mnohem hůře. Chvílemi se mi tak motala hlava, že jsem se nemohla udržet na nohou a musela jsem se posadit. Odmítala jsem lékaře. Odmítala jsem jíst a spánek byl pro mne utrpením kvůli snům, které mne trápily. Uspokojení jsem začala nacházet v nočních procházkách a nejraději jsem byla sama. V zahradách jsem poslouchala zpěv nočních ptáků. Občas jsem jejich koncert přerušila svými vzlyky. Sedávala jsem na lavičce, ukryté pod větvemi nízkých stromů, a pozorovala noční oblohu. Jednou jsem zahlédla padající hvězdu. Prý si při tom má člověk něco přát a ono se to vyplní. Pochybuji. Mé přání bylo nesplnitelné.
                     Jednou jsem se opět takhle procházela po zahradách. Přes den bylo dusno a na nebi se kupily temné mraky. Předzvěst bouře. Prudce zahřmělo a nebe proťal blesk. Zakrátko se spustil vydatný lijavec. Neběžela jsem se schovat pod střechou. Nechala jsem kapky deště, aby mi smáčely vlasy a šaty. Slyšela jsem odněkud volat Sofii:,,Mademoiselle!" Pravděpodobně mne chtěla zahnat dovnitř. To mě donutilo schovat se hlouběji do zahrady. Asi za půl hodiny jsem se přeci jen vydala domů. Sofie nade mnou spráskla ruce:,,Mademoiselle! Vždyť jste celá promočená!" Donutila mne se jít převléknou do suchého. Dohlížela teď na mne jako by byla má opatrovnice. Když jsem se převlékala, zaslechla jsem před domem dusot kopyt. Někdo přijížděl. Bylo teprve deset hodin. ,,Doufám, že to není opět někdo, kdo by mi chtěl vyjádřit soustrast,"pomyslela jsem si a bezděčně si povzdychla. Sešla jsem do přijímací místnosti, obrněná a připravená na pozdního návštěvníka. Nikdo však nepřišel, aby ho uvedl. Chvíli bylo ticho, poté se rozrazily dveře a v nich stál…ó dobrý bože, co je to za blouznění? Nenaleznu snad nikdy útěchu? Má bolest mne snad dohnala k šílenství? Ve dveřích stál můj mrtvý manžel.
                    Zhroutila jsem se do křesla místo toho, abych se té sladké vidině rozeběhla vstříc. Vždyť by pod mýma lidskýma rukama zmizela jako voda ze síta. Do očí mi vyhrkly slzy. Vidina nezůstala stát na místě. Rychle přeběhla přes pokoj a už mne držela v náručí, objímala a líbala na čelo. Utěšovala mne. Má bolest byla její bolestí.
,,Jano,"zašeptal mi pan Rochester do vlasů.
,,Edvarde,"zavzlykala jsem a smáčela mu košili svými slzami. ,,Vždyť…vždyť..ty-"snažila jsem se vykoktat nějakou souvislou větu. Ne to nemohla být vidina. Vždyť mě objímala a dost pevně.
,,Já vím, už vím, co se stalo,"odvětil, aniž bych něco řekla. ,,Ale jsem tady."
,,Opravdu?" Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Slyšela jsem ho, jak se zasmál tichým smíchem. Objala jsem ho vší silou a už nikdy jsem ho nechtěla pustit. Již nikdy nechci zažít podobnou bolest. V tom jsem z chodby zaslechla dupání dvou malých nožek. Do pokoje vběhla Adélka. Hned jak mne uviděla, vykřikla:,,Slečno Jano!" a už stála u mě a líbala mě na tvář.
                     Takže ano, věřím na osud a štěstí. Štěstí může mít mnoho podob a cesta k němu může vést všemi možnými kraji a zeměmi, ale hlavní zůstává, že tam ta cesta vede. Je jen pouze na nás, zda chceme k cíli dorazit či nikoliv. Jak se říká:,,V životě není nic zadarmo." a štěstí není výjimkou.

Pls, komenty...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama