III.5 kapitola

26. srpna 2010 v 17:20 | Kitty |  Silnější než cokoliv
↓Mám pro Vás dobrou a špatnou zprávu. Teď tu špatnou, přístě tu dobrou.


                            Bylo dopoledne. V kuchyni již bylo vše hotovo. Neměla jsem nic na práci. Venku skučel vítr a do okna šlehaly provazce prudkého deště. Ani do aleje jsem se nemohla uchýlit. Posadila jsem se tedy do křesla a rozhodla se vyšívat. S úsměvem jsem vzpomínala na Edvarda, že kdyby tu byl, určitě by se mi poškleboval, že jsem také usedla k vyšívání jako kterákoliv panička. Nesmál by se mi ze zlomyslnosti, ale kvůli tomu, že jsem se jednou prudce ohrazovala, že již nikdy šití do rukou nevezmu, že se hodí jen pro povrchní namyšlené paničky. A hle… Při těchto veselých vzpomínkách se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vešla služebná. Ohlásila příchod jistého pana Daliama. Přikývla jsem na znamení, že může vstoupit. Odložila jsem vyšívání a složila ruce do klína. Ve dveřích stál vysoký muž s chladnou tváří. ,,Taková tvář se snad nikdy neusmívá,"pomyslela jsem si. Měl hnědé krátké vlasy a modré oči, ze kterých čišel ten chlad nejvíce. Lehce se uklonil a zdvořile řekl:,,Dobrý den, madam." Také jsem se poklonila a oplatila mu pozdrav. Pokynula jsem mu na místo přes stolek na znamení, aby se posadil. Stále mlčel. Otázala jsem se ho, zda-li nechce čaj. ,,Ne, děkuji, jsem zde jen na vteřinku,"zněla odpověď. A opět mlčel.
,,Pane Dalieme, proč jste zde? Jedná se o nějaké záležitosti mého muže? Není právě doma." Zeptala jsem se a doufala, že ta otázka není moc nezdvořilá.
,,Vím, že není doma a právě kvůli tomu jsem zde," řekl ledovým hlasem a přitom mne mrazil pohledem.
,,Promiňte, ale nejspíš Vám nerozumím,"vykoktala jsem nechápavě.
,,Paní Rochesterová, jsem zde, abych Vás obeznámil s jednou neobyčejně smutnou zprávou,"začal a mně se při jeho slovech zastavilo srdce. Hned na to se zběsile rozbušilo.
,,Váš manžel se již nevrátí domů," pokračoval a já náhle pochopila všechen ten jeho chlad, který mu pomáhal čelit takovýmto zprávám, které musel každý den sdělovat. Jak každý den musel sledovat, jakou bolest tyto zprávy vyvolávají. Není divu, že se proti tomu obrnil.
Přicházely na mne mrákoty. Celý můj život se náhle zřítil jako domeček z karet. Myslela jsem si, že má pevné základy, ale ukázalo se, že stačil mírný poryv větru, aby se zhroutil. Chtěla jsem zavřít oči a náhle neexistovat. Vzpomněla jsem s, jak jsem ho dříve dráždívala, jaké to má pohanské nápady, že se nenechám upálit společně s manželovou mrtvolou a že tak neukončím svůj život. Teď, v tuto chvíli, mi ta myšlenka nepřipadala zase tak špatná.
,,Jak?"slyšela jsem se říkat. Cítila jsem se, jako by tělo činilo pohyby, mluvilo, ale duše byla někde pryč.
,,Po vyplutí z přístavu vypukl na lodi z nevysvětlitelných příčin požár a loď zakrátko ztroskotala. Nikdo nepřežil."
"Děkuji Vám,"zašeptala jsem a tím mu naznačila, že může odejít. Pochopil to. Zvedl se a vyjádřil mi upřímnou soustrast. Znovu jsem mu poděkovala a on vyšel z pokoje.
                       Ve chvíli, kdy za ním zapadly dveře, jsem se zhroutila na pohovku, otřásaná mocnými vzlyky. Co si teď počnu? Můj pláč přilákal Sofii, která si četla vedle v knihovně. Přiběhla ke mně a starostlivě mne objala.
,,Co se stalo, mademoiselle Jeanne? Co se děje?"ptala se vyděšeně francouzsky.
,,Je pryč! Je pryč, pryč. Nadobro ztracen,"dostával jsem ze sebe mezi vzlyky. Nechápavě se na mě dívala. Převedla jsem slova do francouzštiny, i tak se však na mne nedívala s chápavým výrazem. Má slova jí nedávala smysl. Dostávala jsem ze sebe postupně jednotlivá slova, snažíc se jí vysvětlit, co se stalo. V očích, v kterých jí problesklo pochopení, se jí začaly sbírat slzy. Pevně mne objala a chvíli jsme tam plačíc seděly. Ještě nikdy jsme si se Sofií nebyly tak blízké.
                      Do dne se tato zpráva po kraji rozkřikla. Do našeho…mého domu se začali sjíždět lidé, které jsem v životě neviděla a kteří měli být rodinní přátelé. Všichni mi vyjadřovali soustrast, což mi to ještě ztěžovalo.
                     Po celém domě vládlo hrobové ticho, jako by z něho odešel život. Bloudila jsem z jedné místnosti do druhé, nenacházejíc klid. Přála jsem si zmizet, proměnit se v nic nebo pustit duši k nebesům, kde jak jsem věřila, sídlila ta Edvardova. Proč mi Bůh neustále staví do cesty překážky? Není mi snad souzeno dojít alespoň částečného štěstí?
                      V noci jsem nemohla spát. Nespala jsem, nejedla jsem. Místo spánku jsem se potulovala po zahradách. Květiny, které mi dřív připadaly jako nejkrásnější barevné výtvory matky přírody, se mi teď jevily jako pobledlé seskupení lístků. Nejhorší ale byly vzpomínky, které mi při pohledu na každý předmět, na každé místo vyvstávaly na paměť. Tamhle je ta alej, kde jsme se spolu prvně procházeli. Tam je schovaná ta lavička, kde mne požádal o ruku. A zde stojí ten kostel, kde jsem se stala jeho ženou. A všude okolo se rozprostírá ten oceán. Ten oceán, který mi ho vzal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama