III.3 kapitola

25. srpna 2010 v 10:18 | Kitty |  Silnější než cokoliv
↓↓↓ Pls, komenty


               Dny ubíhaly neskutečně rychle. Téměř tak rychle jako v době mého bezvědomí. Důvodem byl člověk, se kterým jsem ty dny neustále trávila. Brzy jsem se natolik zotavila, že jsem mohla chodit po pokoji. Edvard mne podpíral, kdyby náhodou mé dlouho nepoužívané nohy selhaly a poslaly mne k zemi. Za několik dní jsem již mohla do zahrad, které přiléhaly k tomu nádhernému francouzskému domu. Procházeli jsme se ve stínu stromů, občas zašly i na pláž.
                  Jednoho dne jsme se šli opět projít. Slunce již zapadalo za obzor. Byl krásný teplý podvečer. Došli jsme na konec pěšinky a posadili se na lavičku.
,,Je krásný večer, viď Jano?"zeptal se mě.
,,Vskutku, nádherný,"přitakala jsem. Chvíli jsme mlčeli. Ticho prolomil Edvard:,,Jano, vezmeš si mě?" Tato otázka ve mně vyvolala nesmírné štěstí. Tahle otázka změnila mou obávanou budoucnost v nádhernou, protože odpovědí jsem si byla jista.
,,Ano,"řekla jsem. Edvard se na mě podíval štěstí rozzářeným obličejem a políbil mne.

                      Nebylo na co čekat. Do týdne byly veškeré přípravy na svatbu hotovy a já jsem zavěšena do Edvarda šla po pěšině táhnoucí se alejemi k moři, kde stál malebný bílý kostelíček. Stál na útesu, který byl vržen do moře. Pokaždé když přišla větší vlna, vystříkla voda s mořskou pěnou až na okraj útesu. Na tomto výběžku pevnin vál silný vítr. Jednou rukou jsem se držela Edvarda a druhou jsem si přidržovala závoj před silným poryvem větru. Tentokrát nespěchal do kostela. Tentokrát neupíral zamračeně a zachmuřeně zrak na neviditelnou věc před sebou. Šli jsme klidně a každý jeho šťastný pohled patřil mě. Stejně tak jako každý můj pohled patřil jemu.
                      Nic nepřerušilo ten dokonalý sled věcí. Svatba proběhla poklidně. Můj následující život po boku Edvarda jsem zakoušela nemožné množství štěstí. To, co jsem si vždy přála, se splnilo. Vídala jsem ho každý den, mluvila s ním a věděla, že on mne miluje stejně tak, jako já jeho. Jak ráda bych dále napsala, že můj život se stále ubíral po stejné cestě, po přímé cestě ke štěstí. Mohla bych to napsat, ale to by to již, čtenáři, nebyl můj příběh. Osud mne opět uvrhl na scestí. Nechtěl mne pustit se tou cestou, po které jsem již měla vykročeno. Nasměroval mne na úzkou hrbolatou pěšinu se spoustou výmolů a kamenů.
                     Můj první krok po této nové cestě se shodoval s krokem, který jsem udělala ke dveřím Edvardovi pracovny. Měl pootevřené dveře. Ještě než jsem zaklepala, zahlédla jsem Sofii. Ptala se právě Edvarda francouzsky přiškrceným hlasem:,,Už máte nějaké zprávy o Adélce?" Na té samotné otázce by nebylo nic divného. Chůva se zajímá o svou svěřenkyni, která se právě nachází v nějaké škole zde ve Francie. To mi připomnělo otázky, na které jsem se chtěla Edvarda zeptat. ,,V jaké škole je Adélka? Mohu ji navštívit? A proč s ní není Sofie?" Ale zpátky k té otázce. Ne, ta otázka nebyla zvláštní. Zvláštní bylo to, že Sofie vypadala tak sklesle, jen se rozplakat. A ještě podivnější byla odpověď:,,Ne, neví se ještě nic." Sofie mlčky přikývla a vyšla z pokoje. Potkaly jsme se ve dveřích. Zvedla ke mně oči a pokusila se o úsměv.
,,Jano,"zvolal Edvard a přešel přes místnost až ke mně.
,,Edvarde, kde je Adélka?"zašeptala jsem. Výrazně znervózněl a dovedl mne ke stolku s dvěmi křesli se slovy, abych se posadila. Chvíli mlčel. Asi po pěti minutách promluvil:,,Nevím."
,,Cože? Ona není ve škole?"
,,Ne, před několika týdny zmizela."
,,Proč mi nikdo nic neřekl?"
Zhluboka se nadechl. Po chvíli promluvil tichým hlasem:,,Ty jsi se neviděla. Neviděla jsi, jak moc si byla slabá. Měl jsem pocit, že narazit do tebe slabý vánek, mohl bych tě navždy ztratit. Ty víš, jak moc pro mne znamenáš. Již jednou jsem ten pocit zažil, ale byl velmi oslabený nadějí. Když jsem tě nemohl nikde najít, myslel jsem si, že jsi mrtvá. Ale nevěděl jsem to jistě, ještě v dálce plápolal plamínek naděje. S tvým života by zhasl také ten jediný zdroj světla a já bych se ocitl v nekonečné temnotě, kde by mne sžírala bolest stejně hrozná jako horoucí peklo. Rozrušit tě takovou zprávou- Bál jsem se- Ale slibuji Ti, že od teď Ti řeknu vše, co se o tom dozvím. Znám tvou zvědavost." Pohlédl na mne se smutným úsměvem. Opět se zhluboka nadechl:,,Před několika týdny, to si již byla se Sofií zde a byla si ještě v bezvědomí, mi přišel dopis ze školy. Psali mi, že Adélka v noci zmizela neznámo kam. Nemají žádné stopy ani podezření. Jako by se vytratila z povrchu zemského. Najal jsem spolehlivé lidi. Od prvního dne od jejího zmizení po ní pátrají. Věřím, že brzy dojdou cíli." Stiskl mi povzbudivě ruku.
,,A žádné nové zprávy?"zeptala jsem se s nadějí v hlase.
Zavrtěl hlavou. Samozřejmě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 smaiilicek smaiilicek | 25. srpna 2010 v 12:01 | Reagovat

Wooow - další dobrodružství :o) Jsem ráda, že to skončilo tak hezky a těším se na další pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama