II.4 kapitola

19. srpna 2010 v 8:25 | Kitty |  Silnější než cokoliv
Tak to je poslední kapitola druhé části, teď už bude následovat poslední, třetí, část.
↓↓↓


          Bylo to zvláštní vnímala jsem sebe samu, ale nic víc. Jako bych se vznášela ve snech, které se střídaly jeden za druhým. V těch snech jsem občas nebyla sama, ale cítila jsem, že ti lidé nejsou ve skutečnosti přítomni. Ve snech jsem se těšila přítomnosti Marie, Diany, dokonce Adélky, ale nejčastější osobou byl Edvard. I v této nevědomosti jsem cítila to soužení. Občas jsem se probrala, to jsem jen vnímala, že mi někdo zdvihá nádobu s vodou k ústům. Jednou se mi opět podařila částečně se probrat, bylo to jako vynořit se z vody. Možná to způsobila hádka, která se nade mnou odehrávala. Účastnili se jí Jan Křtitel a Mary.
,,Ona potřebuje doktora!"křičela Mary a v jejím hlase zaznívala zoufalost.
,,Ne,"zaskřípěl Jan Křtitel zuby. ,,S pomocí boží se z toho dostane. Bůh jí pomůže."
,,Prosím Vás, vždyť ona umírá! Není normální, aby byl člověk bez sebe osm dní!" Osm dní? Tolik? Mně osobně to připadalo, jako krátká doba, možná tak den, ale jsem mimo osm dní?
,,Ne!"řekla bratranec tvrdým hlasem. Mary zaúpěla a začala něco Janu Křtitelovi vyčítat. Chtěla jsem jim říct, aby se nehádali, že jsem tady, že je slyším, vnímám, ale nenašla jsem sílu a navíc mne opět začala pohlcovat temnota.
Běžela jsem přes levandulové pole. Vzduch byl prosycen vůní právě rozkvetlých levandulí. Snažila jsem se ho přeběhnout co nejrychleji, protože za mnou mizelo a před sebou jsem viděla domek Na Blatech. Před ním stála Marie s Dianou. Běžela jsem, ale ne dost rychle. Půda pod nohama mi zmizela a já se propadla. Stála jsem v bílém prostoru. Nikde nic nebylo. Jenom já a nekonečno. I když na zádech jsem cítila něčí pohled. Jako by mi intuice prozradila, kdo tam stojí. Věděla jsem to. Jak moc jsem se chtěla na tu dotyčnou osobu otočit, ale nešlo to. Stála jsem tam, ale vůlí jsem nemohla ovládat své tělo. Náhle jsem se ocitla v Thornfieldu. Byl opuštěný. Procházel jsem se po něm. Chtěla jsem vidět galerii, svůj pokoj, knihovnu, ale na každém kroku jsem potkávala Ladu Poolovou. Náhle jsem před očima viděla nesmyslnou sestavu obrazů, které můj mozek ani nestačil vnímat. Slyšela jsem šumění moře a cítila jsem, jak se pohupuji na vlnách.
                Takovéto sny mne neustále doprovázely. Některé byly hezké, poklidné. Třeba jak jsem seděla na vřesovišti, nemyslela na nic. Okolo mne vanul silný vítr, ale mně nezcuchal ani jediný vlásek. Ale některé byly vyčerpávající a cítila jsem při nich úzkost. Pojem o čase jsem vůbec neměla. Nevěděla jsem, zda-li bratranec poslal pro doktora. Čas plynul, ale já nevěděla jak. Můj čas se s časem skutečným výrazně lišil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama