II.2 kapitola

17. srpna 2010 v 12:45 | Kitty |  Silnější než cokoliv
↓↓↓


Naše cesta do nitra Indie byla naplánována na zítřejší ráno. Hned po snídani jsme měli vyrazit. Byla jsem tak nervózní, že jsem téměř nic nejedla. Jan Křtitel to komentoval:,,Jano, měla byste něco sníst. Máme před sebou dlouhou cestu a nevím, kdy Vám bude opět dopřáno takto bohatě stolovat." Věděla jsem to, ale nad jeho slovy se mi žaludek stáhl ještě víc a já nebyla schopná sníst vůbec nic.
Naše kufry byly sneseny ke vchodu, ještě jsme se chtěli rozloučit s naším novým známým, panem Saylem. Zastihli jsme ho, jak četl nějaký dopis. Když jsme vešli, vzhlédl. Bratranec se ujal slova:,,Pane Sayle, bylo nám potěšením Vás poznat. Ale již musíme cestovat dál."
,,Ó, tak vy už odjíždíte? No ovšem, vždyť vy budete cestovat po osadách a šířit křesťanství. A slečno,"otočil se na mě a zamával dopisem. ,,Právě mi píše Lucie. To neuhodnete! Je zasnoubená!"
"Opravdu? A s kýmpak?"
,,To je velice zajímavý příběh. Stalo se to, když vystoupily z lodě. Možná si pamatujete, bylo po dešti, takže silnice byla plná kaluží. Úspěšně se jim vyhýbala, protože si nechtěla zničit nové jemné střevíčky, které jsem jí koupil. A náhle okolo ní projel muž na koni, který přeběhl přes kaluži a špinavá voda z ní ohodila Lucii, jež překvapeně vyjekla, protože jí voda zašpinila bílé šaty. Ten muž zastavil a seskočil z koně. Lucie mi ho popsala jako velmi pohledného. Omluvil se jí a nedal prý jinak než, že musí svou chybu nějak odčinit. Koupil jí mandle pražené v cukru a pozval ji na procházku po Marseille, jelikož se mu zmínila, že je zde poprvé. Moje milovaná žena, která myslí na to, aby naše dvě dcery dobře provdala, hned zjistila, že pan Lucklberry, jak se jmenuje, je syn zámožného baroneta a jednou má zdědit celé rodinné jmění. Pozvala ho tedy na čaj.Ukázal se jako velmi milý a zábavný společník. Brzy bylo vidět, že si mou dceru zřejmě oblíbil a poté ji požádal o ruku." Usmála jsem se. Tolik jsem Lucii přála to štěstí vdát se, mít děti a milující rodinu. ,,Zítra mám v plánu odplout do Francie,"pokračoval. ,,Nechtějí na svatbu moc čekat, pravděpodobně se uskuteční ve stejný den jako Eliščina."
,,Prosím, buďte tak laskav, vyřiďte Lucii mé nejupřímnější gratulace a přání krásného manželství a pozdravy slečně Elišce a Lady,"řekla jsem. Pan Sayl mne ujistil, že nezapomene, a potom jsme se rozloučili. Venku nás čekala bryčka tažená dvěma koni, která nás měla dovést k první vesnici, kde budeme začínat.

Horké slunce nám pražilo do týla i přes slaměné klobouky. Bylo pravé poledne, a jak navrhl náš kočí, zastavili jsme se, abychom něco snědli ve stínu stromů, jež rostly na okrajích cest. Když jsme se občerstvili, pokračovali jsme v našem unavujícím cestování po vyprahlé prašné cestě. Když se odpoledne chýlilo ke konci, dorazili jsme k velikému stromu, jež ležel přes cestu. Bryčka nemohla dál.
,,Je mi líto,"pokrčil kočí rameny, ,,ale dál jet nemůžu. Budete muset pěšky. Jsou to asi tři míle, stále rovně po této cestě." Mlčky jsem slezla z bryčky a chopila se svého kufru. Jan Křtitel mě potěšeně pozoroval, jelikož jsem nejevila žádné známky odporu proti tomuto nepohodlí. K mé smůle jsem zjistila, že kufr je příliš těžký, než abych ho mohla nést tři míle. Zamyslela jsem se a potom jsem otevřela kufr a zabalila nejdůležitější věci a oblečení do velikého uzlu. Bratranec následoval mého příkladu a udělal to samé. Poprosila jsem kočího, aby všechny zbylé věci v kufrech rozdal chudým. Zaplatila jsem za cestu a přidala vysoké spropitné za jeho laskavost.
,,Sbohem a hodně štěstí,"popřál nám a odjel pryč. Zvedal za sebou mračna prachu.
,,Jsem ohromen,"řekl Jan Křtitel, když jsme osaměli.
,,Prosím?"nechápala jsem.
,,Vidím, že jsem udělal dobře, když jsem Vás požádal, abyste mne sem doprovázela. Taková pokora!"zvolal. Nemůžu říct, že by se mi ta slova příčila, ale nepotěšila mne natolik, jak by asi měla.
                    Přelezly jsme obrovský kmen a pokračovali mlčky v cestě, která ubíhala ještě pomaleji. Rozhodně tomu nepomáhaly poslední sluneční paprsky, které se ještě snažily ohřát zemi na co nejvyšší teplotu.
                    Již začaly na nebi poblikovat hvězdy, když jsme v dálce uzřeli plápolat oheň. Přiblížili jsme se k vesnici, kam jsme měli namířeno.
,,Nevím, jestli je dobrý nápad se tam takhle přiblížit,"pošeptala jsem bratranci.
,,Souhlasím, Vy tu počkejte,"řekl, zanechal mne ve stínech stromů a sám se vydal za obyvateli této vesnice. Abych pravdu řekla, byla jsem překvapená. Toto bylo poprvé, co Jan Křtitel usoudil, že je pro mne něco nebezpečné. Když jsme ještě žili v domku Na Blatech, posílal mě do školy v každém počasí. Říkal:,,Všichni jsme děti Boha. Zvládnete to samé jako já."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellinka Ellinka | 17. srpna 2010 v 14:04 | Reagovat

Hezkéééé.... Těším se na další díl... Vyvíjí se to zajímavě, jen mi tam chybí TEN HLAVNÍ .... prostě ON  :o) víš kdo  :o)

2 janeeyre janeeyre | Web | 17. srpna 2010 v 14:42 | Reagovat

Jasně,x)ještě tam bude. Díky moc, kladný komentář vždy potěší :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama