II.1 kapitola

15. srpna 2010 v 20:56 | Kitty |  Silnější než cokoliv
Tak a je tu druhá část. Bude krátká, jenom pár kapitolek. Tady je první.↓↓↓


Nepamatuji si přesné datum dne, kdy jsme dosáhli břehů Indie. Vím, že bylo ráno. Slunce teprve vycházelo, přesto bylo nesnesitelné horko. Měla jsem na sobě své nové ,,misionářské" šaty a slaměný klobouk. Sem, do Indie, moc lidí necestovalo. Myslím, že jich bylo pouze dvacet. Již předchozí podvečer byl vidět břeh Indie. Jan Křtitel byl nadšený. Nikdy jsem ho neviděla z něčeho tolik šťastného. Mně se naopak stáhl žaludek, a přestože bylo opravdu teplo, roztřásla jsem se.
Městečko u přístavu bylo opravdu malé. Přesto jsme tu objevili hostinec, kde jsme se mohli ubytovat. Jmenoval se ,,U Anglické flotily" a vlastnil ho Angličan. Celé městečko vlastně jevilo známky britské kolonie.
Předali jsem naše zavazadla sluhovi a zůstali jsme dole rovnou na snídani. Janu Křtitelovi zářily oči nadšením a neustále jimi těkal z místa na místo. Posadili jsme se ke stolu a čekali, až nám přinesou snídani. Prohodila jsem větu, že je to tu opravdu úžasné. Jako by Jan Křtitel držel své nadšení na uzdě a teď ji povolil. Rychle se rozpovídal:,,Je to ohromující, nemyslíte? Už se nemůžu dočkat, až se dostaneme někam, kde neví o existenci Boha. Budu je s ním moci obeznámit. Nedovedu si představit větší potěšení. Víte, během plavby jsem přemýšlel, jak těm neznalým lidem a hlavně dětem, protože ty jsou naše budoucnost, přiblížím všechnu tu dobrotivost našeho Boha. Napadlo mě, že byste se mohla ujmout dětí. Obeznámit je se vším. Vy jste pracovala s dětmi. Víte, jak přemýšlí, co je zaujme." Otevírala jsem ústa, abych se zeptala, jak mám zaujmout děti něčím, co je pro ně naprosto cizí, co je rozhodně odlišné od náboženství, v němž od malička vyrůstaly. Nenechal mne tu otázku položit. Jako by mi četl myšlenky, odpověděl:,,Pomocí příběhů, příběhy z bible. Děti ty příběhy mají rády, tedy alespoň já je měl rád." Lehce jsem se usmála, ale nekomentovala jsem to. Chvíli bylo ticho, které prolomil Jan Křtitel:,,Děkuji." Překvapeně jsem k němu vzhlédla. ,,Děkuji, že mne doprovázíte. Je to mnohem lepší, nebýt na to sám." Znovu jsem se na něj usmála, úsměvem, který měl říci:,,Jsem ráda, že mohu pomoci." Potom nám přinesli snídani, tím byla naše strohá konverzace přerušena. Čekala jsem, že to bude nějaké indické jídlo, ale měli jsme vajíčka s toasty a další, jež jsem běžně snídávala v Anglii. ,,Jsme ještě v místech, kde má britská kolonizace veliký vliv,"pomyslela jsem si. ,,Za dva dny touto dobou již budu snídat něco jiného." Byl to podivný pocit, nebýt si jistá svou budoucností. Před necelým rokem, když jsem opouštěla Lowood, by se mi to možná líbilo. Byla jsem ještě neznalá světa, plná ideálů a snů. Znamenalo by to krok do neznáma, dobrodružství. Ale teď…Ještě děsivější bylo, že se jednalo o blízkou budoucnost a je dosti možné, že to tak bude napořád.
Po snídani jsme chtěli odejít do svých pokojů, ale zadržel nás jeden postarší muž. Mohlo mu být tak okolo padesáti a byl slušně a elegantně oblečen.
,,Dobré ráno,"uklonil se. Udělali jsme to samé a zůstali stát na místě. Ten muž vypadal, jako by chtěl ještě něco říct. Také že ano, zakrátko promluvil:,,Omlouvám se, že Vás obtěžuji. Ale mám zde takový zvyk, že se seznámím s každým Britem, jenž sem zavítá. To víte, není jich moc. Většina cestuje až do většího přístavu, který odsud leží asi třicet mil." Ujistili jsme ho, že určitě neobtěžuje. ,,Tedy jmenuji se Fredéric Sayl. Patří mi tento hostinec." Sayl. Opravdu zvláštní, úplně stejně se jmenovali první lidé, s kterými jsem se seznámila na lodi.
,,Jmenuji se Jan Rivers a toto je má sestra Jana Riversová,"představil nás bratranec. ,,Rádi Vás poznáváme." Na jazyku mne svrbila otázka. Nikdy mě má zvědavost tak nepřemůže, abych porušila morální pravidla. Ale tentokrát se tak stalo.
,,Promiňte, ale nejste nějak příbuzný s Lady Saylovou z Hampshiru, jež má dvě dcery, Lucii a Elišku?" Jan na mne vrhl nevěřícný pohled, který se brzy změnil na nechápavý a poté na rozzlobený. Pan Sayl se na mě díval překvapeně. Nevím, zda-li byl tak překvapený nad mou opovážlivostí nebo nad mými slovy. Tak či tak, odpověděl mi:,,Ale ano. To je má žena! Vy je znáte? No, ovšem. Vždyť pluly na stejné lodi do Jižní Francie za panem Jamesem." Náhle jsem si uvědomila svou drzost. Pan Sayl se usmál. Jan Křtitel už pochopil, kdo je tento muž, přesto vypadal rozladěně.
,,Prosím, omluvte nás, jsme po cestě unaveni…"začala bratranec.
,,Jistě, ovšem…"řekl pan Sayl a pokynul nám na rozloučenou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama