I.6 kapitola

31. července 2010 v 13:16 | Kitty |  Silnější než cokoliv
Ahoj, tak jsem zpátky. Byla jsem týden mimo, tak jsem nemohla přidávat kapitoly. Díky za komentáře.
o5 klik na Celý článek ↓↓↓


 Stál tam pan Rochester.
,,Jano!"oslovil mne šťastným hlasem, v očích milující výraz.
,,Pane,"udělala jsem pukrle, obešla ho a hnala se zpátky do své kajuty.
,,Počkejte!"vykřikl, chytil mne za zápěstí a strhl zpět. ,,Neodcházejte!" Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale přitiskl si mně k sobě blíž.
,,Pusťte mě!"a snažila jsem se mu vykroutit.
,,Nikdy, už nikdy Vás nepustím!"řekl mi a oči mu hořely hněvem. Poté mu v nich problesklo, jako by si na něco vzpomněl a bez dalších slov mě pustil. Měla jsem teď jedinečnou příležitost odejít, ale jeho počin ve mně vyvolal zvědavost.
,,Běžte,Jano, běžte! Za svým bratrancem," řekl podrážděně a v očích mu doutnala nenávist, za kterou, jak jsem poznala, se skrývala žárlivost. V tu chvíli mi srdce poskočilo radostí, že mu na mně pořád záleží. Rychle jsem ho rozumem spoutala, aby mi svými tužbami nezpůsobilo problémy. Stála jsem tam a dívala se mému milovanému pánovi do tváře, kterou ode mě brzy odvrátil, protože se mu v očích leskly slzy. V tu chvíli mne srdce i rozum nabádaly, abych zasáhla. Nemusela jsem mu vyznávat lásku. Stačí, když ho utěším a přiměji, aby se již víc netrápil. Protože jeho bolest násobila tu mou, která nebyla zas tak malá. Udělala jsem k němu krok. Neotočil se na mě.
,,Prosím?"reagovala jsem na jeho rozkaz jít za Janem Křtitelem.
Chvíli bylo ticho.
,,Zapomněl jsem,"začal, stále ke mně otočený zády, ,,že má Janička již patří jinému. Když jsem ji tu viděl, zapomněl jsem na všechny věci a myšlenky poutajíce mne k tomuto světu. Viděl jsem jen, že tu přede mnou stojí má malá víla. Proto, slečno Eyrová, se Vám velice omlouvám. Vraťte se, prosím, za svým snoubencem, panem Riversem. Zanechte mne tu o samotě." Do očí mi opět vyhrkly slzy. Slzy štěstí, že mě miluje stejně, jako já jeho, a slzy smutku, že tento cit budu muset potlačovat. Rychle jsem ty kapky smutku setřela. Právě včas, protože se pan Rochester obrátil ke mně. Lehce se poklonil a řekl smutným hlasem, který se hodil k jeho výrazu v očích:,,Sbohem." A odcházel pryč.
                    Věci mi docházely pomalu. Řekl snoubenec?
,,Počkejte,"pravila jsem potichu, ale věděla jsem, že mě uslyší. Také že ano. Zastavil se, ale zůstal stát na místě, ani se na mne neotočil.
,,Proč snoubenec?"vykřikla jsem. Obrátil se na mne s lítostivým výrazem v očích.
,,Cožpak nejste se svým bratrancem zasnoubená?" Zavrtěla jsem hlavou. Ale odkud věděl, že je Jan Křtitel můj bratranec?
,,Jak-?"začala jsem se vyptávat.
,,-jak jsem věděl, že jste na stejné lodi?"dokončil za mne dotaz. Přikývla jsem. To mne také zajímalo..
,,Zdá se, že jste včera potkala Adélku,"začal. ,,Seděl jsem včera na palubě, jako každý jiný večer. Pozoroval jsem hvězdy. Přemýšlel jsem, že se Vám možná v Anglii naskýtá stejný pohled. Tak jako každou vteřinu od Vašeho odchodu," (když to řekl, přes obličej mu přelétl stín) , ,,jsem myslel na Vás. Neměl jsem tušení, že jste ode mne tak blízko. Vracel jsem se do svého pokoje, když jsem v salóně zastihl Adélku se Sofií. Věnoval jsem jim pramalou pozornost, stejně jako obvykle. Adélka byla mimořádně veselá. Obrátila se na Sofii a řekla:´Mademoiselle Jeanne s námi bude zítra snídat." Sofie jí nemohla rozumět, protože Adélka mluvila anglicky. Ale přesto se na ni usmála. Stačilo říct ´mademoiselle Jeanne´ a už chápala. Rychle jsem je doběhl a chytil Adélku za rameno:´O čem to, k čertu, mluvíš?´ Sofie v tu chvíli vypadala, jako by spolkla citrón, ale Adélka se vesele rozpovídala o Vaší přítomnosti a také o Vašem bratranci. Říkala jste, že nemáte žádné příbuzné. A i kdyby to byl nějaký objevený příbuzný, nepřicházelo úvahu, abyste vy cestovala s mužem jinak než jako sestra nebo jako manželka." V tu chvíli se odmlčel, jako by se s tím vyrovnával. Náhle jsem si uvědomila, jakou jsem udělala včera chybu. Já Jana Křtitele představila jako svého bratrance, ne jako svého bratra.
,,Věděl jsem,"pokračoval, ,,že ráno ráda chodíváváte na čerstvý vzduch…" Konec věty zůstal viset ve vzduchu. Chvíli bylo ticho.
,,Jano,"povzdechl si. Kousala jsem se do rtu, aby se ty protivné slzy nevydraly na povrch. Poslední dobou mi stačilo málo a já měla na
krajíčku.
                 Miloval mne víc, než jsem mohla doufat. A přesto nám nebylo dopřáno být spolu.
,,Kam putuje má maličká víla? Vždyť svět je pro ni moc špatný!" zašeptal pan Rochester.
,,Kam cestuješ, Janičko?"(chytl mě za ruku) ,,Budu tě držet za ruku, když mám tu možnost." Já mu ji nevytrhla.
,,Do Indie."
,,Do Indie?"zopakoval překvapeně pan Rochester. ,, Proč dívenka jako ty cestuje do Indie?"
Nemělo smysl zapírat, rozhodla jsem se mu to říct na rovinu.
,,Jedu s Janem Křtitelem, tedy bratrancem, do Indie na misii."
,,Na misii? Jak může tak křehký človíček jako ty být misionářem? To je nesmysl!"říkal rozzlobeně a opět mu v očích probleskoval hněv.
,,Ne, není," hájila jsem se a vytrhla jsem ruku svou ruku z jeho. ,, Sbohem, pane."
Byla jsem rozhněvaná. Rychle jsem se obrátila k odchodu, protože jsem nevěděla, jak dlouho bych dokázala vzdorovat slzám a hlavně svému srdci.
,,Jano, ty mi opět utečeš? Do Indie? To není vhodné místo pro mou Janičku." Odešla bych, ale zase mne chytil za ruku.
,,To je můj problém!"odsekla jsem, protože mě nechtěl pustit.
,,Jak to můžeš říct? Mýlíš se, ani nevíš, jak moc se mýlíš-"
V tu chvíli se mi podařilo vymanit se z jeho sevření a ve stejný moment mi vyhrkly slzy. Rozeběhla jsem se zpátky ke schodišti. Odolávala jsem silnému nutkání se rozběhnout opačným směrem, ale nejhorší bylo, že jsem nemohla. Tedy pokud jsem se nechtěla stát jednou z mnoha milenek Edvarda Fairfaxe Rochestera. A to jsem nechtěla, mám svou důstojnost.
                       Slyšela jsem ho, jak volá mé jméno. Slyšela jsem to zoufalství a nešťastnou lítost v jeho hlase. Přesto jsem seběhla po schodech a zamkla se ve svém pokoji. Posadila jsem se na postel a otupěle jsem se dívala na jedno místo na zdi. Teď už jsem nebyl schopna ani slz. Pan Rochester byl několikrát u mých dveří a prosil mne, abych si s ním promluvila. Věděla jsem přesně, co cítí. Cítil to samé, co já. Muž, kterého jsem milovala, byl tak blízko a přeci tak daleko. Bylo na mně, rozhodnout o osudu nás dvou. A já zvolila tu cestu, kdy budeme oba nešťastní. On jistě brzy zapomene. Bohatí lidé si snadno najdou rozptýlení, ale já? Já snad objevím rozptýlení ve vykonávání misionářské práce.

Hmm? Pls, komenty
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 smaiilicek smaiilicek | 31. července 2010 v 22:15 | Reagovat

dobrý,pokračuj dál

2 Ellinka Ellinka | 1. srpna 2010 v 21:32 | Reagovat

Tak co, bude pokračování ? :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama