I.5 kapitola

23. července 2010 v 20:29 | Kitty |  Silnější než cokoliv
Celý článek↓↓↓



Stála jsem tam zkoprnělá překvapením, neschopna jakéhokoliv pohybu. Když jsem se trochu vzpamatovala, vydala jsem se spěšně zpátky dovnitř. Pán se ani neotočil. Srdce mi tlouklo tolik, že jsem se divila, že ho neslyšel. Vešla jsem do haly, která dělila salón od paluby. Postávalo v ní několik malých skupinek lidí, kteří se mezi sebou zaujatě bavili. Schovala jsem se do rohu, kam dopadal stín a nemohl mě tam nikdo jen tak zahlédnout. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Těžko jsem rozdýchávala tuto právě prožitou skutečnost. Ne, nemohla jsem se zmýlit. Tuto tvář bych poznala kdekoliv. Znala jsem ji stejně dobře jako svoji vlastní. Kolik hodin jsem strávila jejím pozorováním tehdy, když Thornfield navštívila společnost. Sedávala jsem tam v okenním výklenku, pozorovala tu tvář a snila o životě. Jak brzy mne život zklamal!
                          Blízko mne se bavila žena s dítětem. Nijak jsem se jimi nezabývala, ale věděla jsem o nich. Mluvily francouzsky, přesto jsem jim rozuměla. Důvod, proč jsem si jich začala všímat, byl ten, že vyslovily jméno, jež upoutalo mou pozornost.
,,Ou est Monsier Rochester?"zeptala se holčička. Okamžitě jsem ten hlas poznala. Pozvedla jsem oči a spatřila před sebou malou Francouzku, které jsem nějakou dobu dělala guvernantku. Přede mnou stála Adélka a její chůva Sofie. Když jsem na ně pohlédla, setkala jsem se se zvědavýma očima Adélky. Neuvěřitelné.
,,Mademoissele Jeanne?"zeptala se překvapeně a poté, jako by si byla jistá, vykřikla:,,Slečno Jano!"a rozeběhla se ke mně. Sofie se podívala na koho se to Adélka tak vyřítila, a když mne spatřila, usmála se a pozdravila mě:,,Bon Jour!" Ani se netvářila překvapeně , ale Sofii nedovedlo nic vyvést z míry. Zatím mne Adélka radostně objímala a já ji též. Jak moc se mi po této malicherné Francouzce stýskalo! Po dojemném shledání se Adélka posadila vedle mě a držela se mne jako klíště.
,,Kam jedete, Adélko?"zeptala jsem se. Její rozjařený úsměv pohasl a smutně si povzdychla.
,,Do Jižní Francie." Dozvěděla jsem se, že se pan Rochester rozhodl poslat Adélu do školy. Poté jsem poslala Adélku, aby si šla hrát a rozpovídala jsem se se Sofií. Přestože mi to rozdíralo srdce, musela jsem se dozvědět, co se stalo po mém odchodu z Thornfieldu. Sofie nebyla moc výřečná, takže odpovídala velice stručně. I tak jsem se dozvěděla k jakému neštěstí v Thornfieldu došlo.
                        Zbyly z něj jen ohořelé trosky. ,,A nestalo se někomu něco?"zeptala jsem se francouzsky vyděšeně. Zavrtěla hlavou. Pan Rochester, který mne zajímal nejvíc, byl v době požáru mimo Thornfield (díkybohu!) a ostatní stihli utéct. Spadl mi kámen ze srdce. Všichni mí přátelé z Thornfieldu byli v pořádku. Vyptávala jsem se dál, i na ty sebevíc triviální věci. Sofie mi dokonce naznačila pánovo neštěstí po mém odchodu, čímž mě ranila ještě víc. Na základě tohoto jsem poznamenala, že by nebylo vhodné, kdyby se o mém pobytu na stejné lodi, dověděl. Nemělo by být tak těžké to utajit, vždyť pozítří přistává naše loď v Marseille. Sofie souhlasila a nabídla se, že to Adélce vysvětlí. Také přisvědčila, že do jídelny a salónu mohu chodit bez obav, že bych ho potkala. Tráví všechen čas ve svém pokoji, kam si nechává nosit jídlo, a po večerech bloumá po palubě. Nesnese ničí společnost.
                       Poté přiběhla Adélka a Sofie rázně rozhodla, že je pozdě a že musí jít spát. Adélka posmutněla a nedala jinak než, že jí musím slíbit, že s ní posnídám. Ještě než jsem tak učinila, přidal se k nám bratranec. Zdvořile jsem Sofii a Adélku představila jako staré známé. Neřekla jsem, že jsem Adélce dělala vychovatelku, protože Jan Křtitel věděl o schovance pana Rochestera. Po povinném seznámení jsem Adélce slíbila, že se uvidíme u snídaně, čímž jsem ji značně potěšila. S pozdravem ,,Bon Nuit!" odešly a já se vymluvila Janovi, že jsem již také velmi unavená. Odebrala jsem se do své bohaté kajuty.       
                        Ten přepych, který vyzařoval z každé nitky přehozů a polštářů, mi byl nepříjemný. Nebyl jsem na něj zvyklá. Teď jsem ho však nevnímala. Připravila jsem se ke spánku a ulehla do postele. Vše jsem dělala bezmyšlenkovitě, protože mé myšlenky se zatoulaly jiným směrem. Směrem k palubě lodi, kde seděl nejdůležitější člověk mého života. Jakmile jsem položila hlavu na polštář, jako by se se slzami protrhla hráz. Slzy, které jsem potlačovala celý večer, se draly
ven. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela vzlykajíc, nevím, kdy jsem tím psychickým vyčerpáním usnula, vím jen, že když jsem se ještě před svítáním probudila, měla jsem polštář zmáčený od slz.
                          Oblékla jsem si zelené lehké šaty. Na hlavě mi stále trčelo pár lokýnek od včerejška, proto jsem je sepnula, aby mi nepadaly do obličeje. Nezáleželo mi teď tolik na tom, jak vypadám, hlavně jsem toužila okamžitě zmizet z tohoto vyumělkovaného světa, do světa, kde je vše skutečné, do přírody.
                          Vyšla jsem po schodech na palubu s cílem pozorovat východ slunce nad oceánem. Oči jsem měla naprosto suché po proplakané noci. Postavila jsem se na příď k zábradlí a pozorovala, jak si loď proráží cestu vodou, jak vlnky šplíchají o její bok.
                           Byla jsem zcela zaujatá posloucháním zvuků moře, že jsem úplně přeslechla pár přicházejících nohou. Když jsem je zaslechla těsně za mnou, měla jsem neblahé tušení, kdo by to mohl být. Modlila jsem se, aby to byl Jan Křtitel nebo Lucie. Avšak když jsem se otočila, stál tam ten, koho jsem chtěla potkat nejméně (tedy alespoň rozumem, srdce v té chvíli plesalo štěstím). Stál tam pan Rochester.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ellinka Ellinka | Web | 24. července 2010 v 19:33 | Reagovat

... těším se na pokračování ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama