I.4 kapitola

21. července 2010 v 16:05 | Kitty |  Silnější než cokoliv
Celý článek ↓↓↓



,,Tak, slečno, jak se cítíte?"otázal se mne Jan Křtitel poté, co jsme se ubytovali ve svých kajutách.
,,Dobře, děkuji."
,,Možná si říkáte, proč jsme ubytovaní v takových kajutách a ne těch lepších." Pokrčila jsem rameny. Osobně mi vůbec nic takového nepřišlo na mysl. ,,Bohužel, lepší nebyly k mání. Ale až na severu Francie vystoupí někteří cestující, uvolní nám kajuty v lepší třídě,"pokračoval dál.
,,Za jak dlouho dorazíme do Indie?"změnila jsem téma.
,,Asi za několik týdnů, myslím. Nelze to přesně určit, protože budeme v některých přístavech zastavovat a možná se tam zdržíme. Teď mne prosím omluvte. Jdu se podívat, zda již budeme vyplouvat." Nepřítomně jsem přikývla. Být teď chvíli sama, to jsem si přála. Musela jsem se na chvíli zastavit.Za chvíli jsem uslyšela troubení lodi a cítila jsem, jak se loď rozpohybovala. Z paluby byly slyšet vzrušené výkřiky.Rozhodla jsem se přidat k těm, kdo sledují vyplouvání lodi z přístavu. Na palubě byla hlava na hlavě, takže jsem se k okraji lodi nedostala. Nechala jsem se pouze davem popostrkovat na jednu a na druhou stranu. Ale i přesto jsem něco občas zahlédla.
               Postupem času nejspíše přestalo cestující bavit kochat se okolní krajinou, protože se začali ubírat do svých kajut. Postavila jsem se k zábradlí, položila na ně lokty a hlavu jsem si opřela o dlaně. Vydržela jsem tam stát možná tak tři hodiny a pozorovat ubíhající okolí. Nebylo se co divit, plula jsem lodí poprvé. Poprvé jsem opouštěla rodnou Anglii.
                Někdy k večeru jsme přistály ve francouzském přístavu Callais. Jak již řekl Jan Křtitel, hodně lidem zde jejich putování končilo. Měli jsme možnost projít se po březích Francie, my však zůstali na lodi a dohlíželi na přestěhování našich kajut. Bratranec měl pravdu. Naše nové kajuty se mi zdály až přespříliš luxusní. Byly prostorné, takže ne moc útulné. Vše bylo nazdobené, zlatými nitěmi prošívané polštáře natřepané, takže se člověk bál posadit na pohovku, aby tu krásu nezničil. Možná to bylo způsobeno tím, že nejsem na takovéto podmínky zvyklá, ale já jsem se v těchto kajutách necítila dobře. Všechen ten přepych mi byl nepříjemný. Jana Eyrová a takovýto luxus, to nešlo dohromady. Jenže já už nebyla Jana Eyrová. Jmenovala jsem se Jana Riversová-Eyrová.
                Další den uběhl poněkud rychle. Byli jsme teď sice považováni za lepší společnost, ale já jsem preferovala být sama. Nechala jsem si snídani i oběd přinést na pokoj. Jan Křtitel se strachoval, zda-li nejsem nemocná. Přesvědčila jsem ho, že nikoliv, a slíbila mu, že na večeři s ním půjdu do společenské jídelny a poté do salónu. Abych pravdu řekla, moc se mi mezi tyto lidi nechtělo. Přestože jsem se ve společnosti vůbec nepohybovala, poznala jsem společnost tehdy v Thornfieldu. A tu jsem neshledala nějak zajímavou. Navíc se ke mně chovala povýšeně.
                 Kvůli té společnosti, které jsem se poprvé měla stát součástí, jsem si dala mimořádně záležet na tom, jak vypadám. Výjimečně jsem si natočila vlasy do lokýnek, které mi splývaly na ramena. Vzala jsem si své nejlepší šaty, žluté puntíkované s nabíranými rukávky s tmavě žlutou stužkou.
Při pohledu do zrcadla jsem musela uznat, že mi to docela sluší na to, že nejsem od přírody krasavice.Avšak při tom pohledu na sebe samu jsem zjistila, že mi něco chybí. A záhy jsem zjistila,co. Jiskra v oku zmizela. A předpokládám, že se tam již nikdy neobjeví.
                     V té bohaté společnosti jsem se cítila nesvá. Vždyť právě takovýto lidé nade mnou opovrhovali. A teď se mnou hovořili a nevypadalo to, že by jim to nějak vadilo. Vida, jak moc může udělat společenské postavení a předsudky s ním spojené.
                     Seděli jsme s Janem Křtitelem u stolu s Lady Saylovou a jejími dvěmi dcerami, Lucií a Eliškou. Lady Saylová pocházela z Hampshiru a cestovala se svými dcerami do Jižní Francie. Lady byla malá, ale statná žena. Měla hnědé vlasy stažené do drdolu, přísné úzké rty, kterým kontrastovaly dobrosrdečné modré oči, jež po ní zdědily dcery.
                 Lucie byla přibližně stará jako já. Honosila se zlatými vlasy stočenými do lokýnek, jež si vzadu stáhla stužkou, která jí ladila s jejími růžovými šaty. Měla světlou pleť, avšak na obličeji jí zářilo pár pih. Byla opravdu krásná. Eliška byla asi o čtyři roky starší než já a Lucie a byla věrná kopie své matky. Již se zasnoubila a právě jely navštívit jejího snoubence.
                Docela ráda jsem rozmlouvala s Lucií, zatímco Jan Křtitel konverzoval s Eliškou a Lady Saylovou. Hovořily jsme spolu o knihách, kreslení a malbě. Lucie mi ochotně vyprávěla o Španělsku, Itálii a dalších státech, jež navštívila. Ráda jsem jí naslouchala, protože byla rozená vypravěčka a při svém vypravování se nechovala vůbec povýšeně, naopak, chovala se ke mně, jako sobě rovné, čemuž jsem byla vděčná a lichotilo mi to.
                Po večeři se část společnosti přesunula ven a část se odebrala do salónu. Byl ještě přepychovější než můj pokoj a jídelna.
                 Na zemi byl položen červený koberec. Stěny byly obloženy nádherně vyřezávanými deskami. Podél stěn byly postaveny pohodlně vypadající křesla a lenošky. Byly potažené nádhernou červenou látkou příjemnou na dotek. Nazdobeny byly béžovými polštáři prošívanými zlatými nitěmi. Po místnosti bylo rozestavěno několik stolků, hracích i obyčejných na dámské čajové dýchánky.
                S Lucií jsme se, zavěšené do sebe, odebraly ke krbu. Oheň v něm vesele plápolal a vyzařovalo z něj příjemné teplo. Posadily jsme se a pokračovaly v rozebírání Marmionu. Poté jsme si daly čaj a rozešly se do svých kajut se slibem, že se zítra ráno u snídaně uvidíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama